Moje první "trošku lepší" povídka :D Napsáno přibližně před třemi lety. Žánr: Fantasy parodie s detektivními prvky. Nechte si chutnat.
Stmívalo se. Příboj dorážel na bílé skály a křik racků už utichl s narůstající tmou. Na nebi se objevily první hvězdy. Pak Iris, první měsíc, větší a mnohem jasnější než Neris zvěstující smutek a neštěstí. Jejich světlo ozářilo hřbety vln, pěnu u útesu až se zalesklo i na šupinách draka stojícího na útesu. Impozantní zvíře roztáhlo blanitá křídla a mocným řevem uvítalo novou noc. Poté se otočilo, a šlo přenocovat do jeskyně, kterou si vyhlídlo.
Ne že by Dufus neměl vlastní dům, jako každý drak byl velmi bohatý. Ovšem někdy situace jinak nedala, a teď, když byl na cestách, musel přenocovat v přírodě. Na což vlastně byli draci z dřívějších dob zvyklí, takže mu to zas takový problém nedělalo.
Vstoupil do jeskyně. Vypadala čistá, dokonce ani trus netopýrů nikde neviděl. Moc nadšený z toho však nebyl, jelikož tohle spíš mohlo znamenat, že je jeskyně už obydlená, a nerad by teď v noci hledal jiný nocleh. Neslyšel však žádné hlasy, ani nezaznamenal jakýkoli pohyb. Opatrně vydechl trochu ohně na strop jeskyně, aby jí osvítil. Nikoho neviděl, postoupil dál, hloupěji do jeskyně a tento postup zopakoval.
Jeskyně byla opravdu prázdná, jen vzadu, na jejím konci uviděl kousky čerstvého syrového masa a spoustu krve kolem. Jeho přirozený pud ho vedl k tomu, aby jídlo snědl. Nechtěl však krást.
"Určitě si to tu nechal někdo jiný," pomyslel si. Chuť ho však nakonec přemohla.
"Přinejhorším to někomu zaplatím, peněz mám dost."
Dal se do jídla. Snědl jeden, druhý, třetí šťavnatý kousek, ale u čtvrtého se zarazil, byl to kus lebky. Ovšem ne ničeho co předpokládal. Dufusovy se navalilo, rozeznal špičaté ucho.
***
Gruf seskočil z pštrosa, který si radostně odfrknul. Měli za sebou dlouho cestu. Pokusil se ho poplácat po zobáku, ale podrážděný pštros ho klofl do obličeje.
"Au, zvíře blbé," prohodil a přivázal ho k balvanu. Odehnal pár much, které kolem něho už několik týdnů kroužili, a rozhlédl se.
Musel řešit případ daleko od svého městečka, jelikož tato neobydlená oblast u moře prý pořád patřila k jejich rajónu. Nikdo ovšem nečekal, že by se tu někdy něco stalo. Většinu případů řešil pouze ve městě nebo jeho blízkém okolí. A že jich bylo požehnaně, trollové nejsou moc chytrý národ, takže docházelo k násilným konfliktům poměrně často.
Gruf měl sice neustále tupý výraz v obličeji, ovšem byl jeden z těch chytřejších. Dokázal spočítat kolik prstů má na noze, ba mu i nedělalo problém rozeznat trolla od trollice. Díky tomu, a velké dávce štěstí se stal komisařem.
Došel na místo činu. Před sebou uviděl nataženou, červeně pruhovanou pásku. To samo o sobě bylo neobvyklé, trollové jí nikdy nepoužívali. Byla to jen výhrada lidí a jim podobným, nad trolly se povyšujícím národům. Dělali jak jsou důležitý a ostatním touhle hloupou páskou zakazovali vstup. Jako by sem snad někdo jiný chodil. Nejraději by ji roztrhl, ale nakonec se překonal a podlezl jí.
Před jeskyní je uviděl, lidské komisaře a dokonce i pár elfů. Bylo jich tu až moc, nechápal proč. To už ho zpozorovali přicházet a zamračili si na něj. On na ně taky, lidi neměl vůbec v lásce. Aliance mezi národy byla hodně křehká. Všichni se sice měli uznávat za rovné, ale i tak docházelo k rasovým potyčkám víc než jen často.
Jen kolem nich prošel a konečně uviděl nějakou známou tvář. Vrchního vedoucího Frungharta. Byl to ork, tudíž byl o něco chytřejší. Hned jak ho Frughart uviděl, pokynul mu rukou.
"To jsem rád, že tě vidím Grufe. Už sem si tu připadal nesvůj. Vidíš kolik je tu těch lidí? Víš, co to znamená? Tohle je sakra velkej případ, divím se, že nás ještě neodvolali. Ale určitě to mají v plánu, už teď to tu celé převzaly. Ale co, porozhlídni se tu, dokud můžeš. Mrtvý je nějaký elf, docela vysoce postavený, proto tu strkaj nos ti jeho. Ale ať se mu stalo cokoli, zbylo z něj jen pár kousků. Říkám ti, to muselo udělat něco velkého a agresivního. Dám kly za to, že to byl ten drak, co ho vyslíchaj támhle. I když oni tvrdí, že kdyby to udělal, neletěl by je volat. Ale znáš draky, snaží se nás všechny zmanipulovat. Myslím, že bys měl začít jím."
Gruf celou dobu Frunghartova monologu neustále kýval hlavou. Když Frunghar skončil, souhlasně zagručel, a šel k drakovi.
Člověk, který ho právě vyslýchal, se omluvil. Musel odskočit, takže měl Gruf působiště jen pro sebe, za což byl rád.
Přišel k drakovi a s tupým, pro něj typickým přízvukem řekl: "Drak, ty zabít elf!"
Drak, který zrovna zamyšleně hleděl do dálky, k němu pomalu otočil hlavou. Poté klidně a vyrovnaně řekl: "Ne, já ho nezabil, já ho tu jen našel."
Zvedl hlavu, chystal jí znova otočit, aby mohl hledět z jeskyně do dálky na nekonečné moře. Ale Gruf se znova ozval: "Kde tys byt včera v noc?"
Drak si mírně povzdechl. Vycítil, že se toho hloupého trolla asi tak lehce nezbaví. Otočil hlavu zpátky na něj a odpověděl: "Byl jsem tady, to já ho tu tak našel."
"Může ti někdo dosvědčit to?" začal Gruf konečně rozhovor podle svých představ.
"Ne, byl sem tu sám, když sem ho našel."
"Nemůže?" Gruf se usmál a začal před drakem chodit sem a tam, tak jak to párkrát viděl dělat při výslechu Frungharta. Drak jen podrážděně kmital zorničkami sem a tam, sledujíc Grufa při chůzi.
"Ne, nemůže, byl jsem tu sám."
"Takže ho jsi ty zabít mohl! Ty se přiznáváš?!"
"Ne! Já to nebyl!" zahrčel už poměrně rozzlobený drak. Tím upoutal pozornost a všichni se otočili směrem k nim. Člověk, který draka předtím vyslýchal, se už vracel. Když to uslyšel, přidal do klusu.
"Co se tady děje? Tady nemáš co dělat trolle, to je můj svědek!"
"Ne svědek, on vrah, on zabít elf!" obořil se na něj.
"Z čeho tak usuzuješ? Nemáš žádnej důkaz tak padej odsud ty tupej trolle, tohle není práce pro tebe!"
To už u nich byl i Frunghar.
"No tak Grufe, nech toho, nemá to cenu, musíme se držet předpisů."
Gruf ale nebyl jeden z těch, kteří by se jen tak vzdaly.
"Ne, já mít důkaz!" řekl zvučně.
Všichni na něj pohlédli, i drak na něj upřel tázavý pohled.
"Jaký?" zeptal se člověk.
"On, koukat na něj, jak se tváří, rád zabíjet elfy, je to zlý drak, kdo jinej by to byl, nikdo jinej tu nebyl, ta přerostlá obluda ho roztrhala, nikdy drakům nevěřit, jsou to národ bestií, nemít je rád, co si myslí, příšery tupý, ne trolly, oni by se vyhladit měli!"
Takhle pokračoval ještě několik minut a jakkoli byl drak klidný, to že někdo považoval svůj stupidní názor za důkaz, tolik urážek na něj a jeho národ, a ještě k tomu od bytosti, která byla pod úrovní všech, nevydržel.
Vrhl se na něj, otevřel tlamu těsně před jeho hlavou a zařval, co nejvíc dokázal. Celá jeskyně se začala otřásat. Gruf ucukl a spadl na zadek. Ušní bubínky mu z řevu málem praskly, ofoukl ho obrovský vychr vycházející z drakovy tlamy.
To však Dufus dělat neměl, z mezizubního prostoru mu vypadl přímo před Grufa elfí prst. Přestal. Gruf se po chvíli vzpamatoval, všiml se prstu, bleskově ho uchopil, stoupl si a vítězoslavně řekl: "Vidíte, to já čekat, prst vypadl z jeho tlamy, to on ho zabít!"
Drak polekaně o krok ustoupil. Nikomu neřekl, že část elfa snědl, i když netušil, že to byl on. Bylo by to pro něj horší než smrt, elfové a draci byli od nepaměti přátelé, a kdyby to ostatní zjistili, všichni by jím opovrhovali. Nikdo by s ním nechtěl mít nic společného, možná by ho i vykázali, znamenal by to pro něj konec.
"Tohle se určitě nějak vysvětlí, pochybuju, že je to prst toho elfa. Dufus nám určitě dovolí udělat testy, a odebrat obsah jeho žaludku, že ano?" řekl člověk, značně vyvedený z míry.
To však Dufus nemohl dopustit, už teď byl celý vystrašený. Nevěděl, co má dělat, musel okamžitě zmizet. Znova zahrčel, tlapou smetl lidi před ním, začal mávat křídly a snažil se dostat pryč z jeskyně.
Gruf se převalil od stěny, kam ho drak smetl. Viděl, jak se ostatní staví drakovy do cesty, a snaží se ho zastavit. Z dálky slyšel někoho, jak volá posily.
Dufus začal všude kolem chrlit oheň, dalších pár lidí smetl z cesty. Náhle na něj přiletěla síť, která ho pohltila. Zahřměl. Drápy jí roztrhl, a dostal se z ní.
Už byl skoro u východu, ale tentokrát na něj někdo vystřelil dvě sítě zaráz. Ty ho přimáčkly k zemi a on se nemohl ani pohnout. Tak jen podrážděně chrčel, a ostatní se zatím sbírali ze země a snažili se ho zajistit.
Gruf se zvedl ze země a rozhlédl se. Nikdo nevypadal vážně zraněn, a drak už neměl šanci utéct. Frunghart se také zvedl a poplácal ho po rameni.
"Skvěle, vyřešil jsi další případ. Já věděl, že to zvládneš. To byla skvělá taktika takhle ho vyprovokovat, aby se ukázalo, co je skutečně zač. Samotného by mě to nenapadlo, myslel jsem, že zas děláš pěknou hloupost, ale ty jsi to měl celé promyšlené. Za tohle by sis zasloužil povýšení. A i když to ty lidé nedají moc najevo, určitě máš i jejich uznání. Oni by jen lapaly ve vzduchoprázdnu. Teď ho však mají a za tohle bude sedět, až mu aj šupiny zčernaj! No, už tu není co na práci, můžeš jít. Já tu už jen dořeším formality."
Gruf opět jen přikyvoval, a nakonec s úsměvem zagručel a odešel. Sice to vůbec nebylo v jeho plánu, ale ostatním to tam přišlo. To bylo hlavní. Když procházel kolem spoutaného draka, ještě si před něj odplivl.
Procházel kolem lidských komisařů, žádný aplaus mu neudělali, ostatně byl přece troll, ale připadalo mu, že pár z nich na něj souhlasně pokyvují hlavou. Jen mírně, nejspíš proto, aby si toho žádný z jejich kolegů nevšiml. Gruf byl šťastný, usmíval se, červená páska kousek dál mu najednou ani nevadila a on jí radostně přeskočil. Došel k balvanu, ale zarazil se. Jeho věrný pštros byl pryč.
***
"Pštros! Pštróóós!"
Bloudil krajinou a snažil se ho najít. Sice mohl dojít zpátky pěšky, ale cesta by mu zabrala půl dne. Takže doufal, že ho najde.
Měl už pár kilometrů za sebou, když ucítil vůni pečeného masa. A skutečně, za kopečkem uviděl osamělý domek.
Znal ho, jako malý už tu párkrát byl, patřil jednomu orkovy. Lidé o něm říkali, že je podivín, protože žil mimo město a ještě k tomu v takové pustině. Ale Gruf věděl, že je velmi milý a má zlaté srdce. Jeho rodiče, když ještě žili, mu občas nosívali nějaké zásoby z města. Když už tu byl, rozhodl se ho navštívit.
Zaklepal na dveře.
"Moméént," ozvalo se. Za chvíli rázně otevřel dveře ork s krvavou zástěrou a sekáčkem na maso v ruce.
"To sem já strejdo Hnure, Gruf."
"Aáá, Grufe, tak rád tě vidím, co ty tady? Pojď, pojď dál, zrovna vařím, určitě máš hlad."
Gruf si vzpomněl, že od rána vlastně nic nejedl, pohladil si břicho, souhlasně zagručel a vešel dovnitř.
"Posaď se, už dlouho jsem tu neměl návštěvu. Koukni na dvorek, není to tvůj pštros? Před chvílí sem ho tu našel, jak mě okousával trávu u domu."
Gruf se podíval z okna. Uviděl svého pštrosa, ten si ho taky všiml, kmitl po něm hlavou, vypoulil oči, bleskově kmitl hlavou nazpátek, a zabořil hlavu do země.
"Jo ten můj, díky že ho zadržet, utek. Zvíře blbé," řekl Gruf trošku rozzlobeně, ale s mírným usměvem na tváři. Byl rád, že ho našel.
"Rádo se stalo. No tak, posaď se, za chvíli to bude."
Gruf se posadil na ušpiněnou, ale pohodlnou sedačku a všiml si, že je na ní spousta černých chlupů.
"Ty sis ochočit vlka?" zeptal se.
"Ne, nemám vlky rád, hlavně od té doby co mě před pár týdny jeden pokousal," ozval se Hnurův hlas z kuchyně. "Proč?"
"Jen že tu máš všude spoustu černých chlupů."
Hnur vyšel pomalu z kuchyně se sekáčkem v ruce, aby se podíval.
Chvíli se zamyslel, jako by nevěděl, co má říct. Potom ale švihl sekáčkem směrem ke pštrosovi. "To bude asi od něj, táhl sem ho na dvorek přes dům, docela se vzpíral."
Gruf pohlédl z okna na pštrosa, na kterém zářilo fialové peří. Poté vedle sebe na gauč kde byli černé chlupy. Znova se podíval na pštrosa. Pak pohlédl na Hnura, pokrčil rameny.
"No jó, poslední dobou pelichá, pštros stará."
Hnur se pousmál. Vzal dva talíře a z velkého hrnce nabral do každého pár naběraček. Jeden dal Grufovy, a posadili se.
"Guláš z pobřežní gargoile, včera v noci sem jí ulovil. Krásný zásah šípem, hned se skácela k zemi, ale moc jí nemám. Vyrušil mě nějaký drak. Znáš draky, měl bych z toho problémy, gargolií je už málo a jsou chráněné. Tak jsem z ní odřezal jen to, co jsem unesl a rychle jsem zmizel. Ani se mě nevšiml."
"Draci, ani nemluv, dnes jsem jednoho odhalit, zabít elf kousek odtud!"
"Cože? Drak? No kdo by to řekl, ty draci se přece jen nezdají. A to si ho odhalil ty sám? Božínku, rodiče by na tebe byli určitě moc pyšní, takoví draci jsou až příliš inteligentní na to aby si nechali chytit," odpověděl Hnur, a ďábelsky se při tom usmíval.
Druf jen pokývnul hlavou, a souhlasně zagručel jak to vždy dělal, když stejně neměl co říct. Vzal lžíci, a zamíchal guláš.
V tom se ale zarazil. V jeho porci plavalo špičaté ucho. Hnur si toho také všiml a se slovy: "Děje se něco?", začal nenápadně posouvat ruku k sekáčku na maso, jenž ležel na stole kousek od něj.
"Tady něco nehrát," pravil podezíravě Gruf, a ještě podezíravěji se na Hnura podíval.
"Gargoli nemít špičaté ucho, ty lhát, to není Gargoli," pokračoval. To už Hnur držel sekáček v ruce a přisunul ho k sobě, čehož si Gruf ani nevšiml.
Podezíravě přemýšlel dál, a rukou si usilovně hladil bradu. Poté se podíval na Hnura, který se už už chystal švihnout. Gruf ale se svým, pro něj typickým tupým výrazem ve tváři prohlásil: "Ne, to ne Gargoli, to přece harpye!"
Hnur si oddechl a uvolnil napjatou ruku.
"Jojo, máš pravdu, harpye."
"Hmmm, to já už nejed, ani nevědět!"
Oba se zasmáli a s chutí se dali do jídla.
Zde hledá